Někdy okolo r. 1980 jsem si v knize Jóga od André van Lysebetha přečetl, že svámí Šivananda říkal, že unce praxe má větší hodnotu než tuny teorie. Nějak mne ta myšlenka oslovila a zastávám životní názor, že je lepší něco dělat než o tom stále (jen) mluvit. Jak se zdá, tak ne všem to vyhovuje. Tak jo, tak jo. Tak k tomu “dělání” občas i něco řeknu. Aby bylo zřejmé, proč se co cvičí.

Občas jsem při návštěvách Tokya (upřednostňuji anglickou transkripci vycházející z japonštiny před českým Tokio). Takže raději začnu znova. Občas jsem při návštěvách Tokya v letech 1997‐1999 navštívil Yaesu Book Center, které je hned naproti hlavnímu vlakovému nádraží. Chodil jsem si tam do anglické sekce prohlížet a mírně i pročítat knihy o japonských bojových uměních. Jednou se mi dostala do rukou kniha od Johna Stevense Three Budo Masters: Kano, Funakoshi, Ueshiba (Kodansha Biographies) o zakladateli judó (Jigoro Kano), otci moderního karate (Gichin Funakoshi) a zakladateli aikidó (Morihei Ueshiba). V té době jsem si říkal, jaká je škoda, že se tak vznešené ideály jako jsou v aikidó naprosto nevyskytují v karate. A bylo mi líto, že je karate jen redukováno na sport zaměřený na vítězství na závodech. A mrzelo mne to, protože aikidó bylo dostupné jen ve velkých městech. A bylo by nereálné někam dojíždět a nocovat po nádražích cestou zpět. Tak jsem si v Yaesu Book Center pročetl životopisy Jigora Kana a Moriheie Ueshiby. Krásné to ideály! No a nakonec jsem se pustil do životopisu Gichina Funakoshiho, byť se mi do toho až tak moc nechtělo. A jak jsem se čím dál více začítal do jeho životopisu, tak jsem čím dál víc žasnul. Vždyť to co dělal a říkal bylo naprosto v souladu se spirituálním učením Moriheie Ueshiby! Co se to s karate stalo? Jak je možné, že karate je takové, jaké je, když vychází z obdobných ideálů jako aikidó? Asi jediným vysvětlením bylo to, že na rozdíl od judó a karate se v aikidó nesoutěží, tj. nezávodí. Tedy kromě některých škol založených žáky Moriheie Ueshiby jako Tomiki aikidó (založil Kenji Tomiki). Sám Morihei Ueshiba prohlašoval, že tam, kde se jeden člověk snaží dokázat, že je lepší než druhý nemůže být opravdové bratrství mezi lidmi. Stejně jako Morihei Ueshiba i Gichin Funakoshi odmítal sportovní pojetí karate do kterého ho však tlačili jeho žáci. K tomu se ale dostanu až někdy jindy.

Jak to tedy vlastně s karate je? Naprosto jednoduše. Je na každém, aby si zvolil, jaká bude jeho cesta a jestli bude toho s kým cvičí považovat za soupeře nebo za partnera, jestli bude považovat kumite (boj) za konfrontaci mezi dvěma soupeři nebo za pohybovou koordinaci partnerů, jestli se bude chtít vytáhnout s technikou i za cenu zranění soupeře nebo jestli dokáže ocenit dobrou techniku partnera, byť by ji třeba nevykryl a ve většinovém pojetí by tedy prohrál. Je na každém jaký přístup, jakou cestu, si zvolí. Já sám jsem si zvolil cestu, kdy „příště už dám na závodech všem přes držku“ ‐ to cituji jednoho trenéra karate – není mým cílem. Je opravdu na každém, jakou cestu si zvolí.

IŠ

Rozpis cvičení na říjen 2015:

Pojmy – seiza, hanza, rei, migi, hidari, yondan, chudan, gedan, te, ashi, tsuki, uchi, uke, geri, yoko, dachi, počítání 1‐10

Procvičení ‐ dachi (musubi, hachiji, heisoku, heiko, zenkutsu, kokutsu, hanmi, zenmi, gyaku hanmi), tsuki (choku, oi, gyaku, age, tate), suwari waza, ukemi (mae, ushiro, yoko).

Kata bunkai – Heian Shodan