Únor 2016


TENKRÁT V NAGANU


Nemyslím naše zlaté hokejisty. Ti byli v Naganu v zimě, tedy o pár měsíců dříve než my.


V době letních prázdnin v r. 1998 jsme s aikiďáky z Aikido klubu při Univerzitě v Tsukubě vyrazili na gasshuku (soustředění) do hor poblíž Nagana. Cestou tam mě vzal Yuichi Morinaka autem. Jeli jsme v noci, protože kupodivu neměl v autě klimatizaci a přes den by to bylo k nepřežití. Přijeli jsme a ubytovali se. Tak nějak automaticky jsem dostal přidělený futón (matraci) v pokoji s pokročilými aikiďáky, protože jsem přijel s Y. Morinakou. Bylo šílené vedro, vlhko jak v prádelně a když se do toho máte pohybovat, tak je to opravdu náročné. Stačí se trochu hýbat a cítíte ze svého potu čpavek. Něco takového se v našich klimatických podmínkách nestane.


Skončil víkend a Morinaka san, který nade mnou vlastně držel něco jako ochrannou ruku, musel odjet. Laskaví spoluzačátečníci mi okamžitě přenesli futón do pokoje začátečníků a mě k náročnému cvičení přibyly povinnosti podílet se na týlovém zabezpečení pokročilých aikidoků, kteří vedli cvičení.

V Japonsku se velice rozlišují kóhai (začátečník), sempai (pokročilý žák) a sensei (mistr). To, co leckdy musí vydržet kóhaiové z mého evropského pohledu hraničí až se šikanou. Myslím ale, že to Japonci tak neberou. Příklady tohoto ponechám stranou, byť jich mám pár na mysli. Budu se věnovat té pro nás přijatelné stránce věci, byť aplikovat v našich podmínkách to, co považuji za přijatelné, by jistě mnozí rodiče považovali za šikanu. Žijeme prostě v jiném kulturním prostředí. Princip postavení „kóhaiů“ je obecně příjímán jak kóhaii, sempaii, tak i senseii a dal by se asi vyjádřit takto: „Já (kóhai) se chci něco naučit. Proto potřebuji, aby mne učil někdo zkušenější. Ten zkušenější musel vynaložit velké úsilí, aby se dostal tam kde je. Proto je správné, pokud se mu budu snažit vyjít vstříc (ulehčit život), protože nemohu chtít jen brát, ale musím se snažit i dát, byť jsem toho schopen v omezené míře“. Tento přístup vede k velké úctě žáků ke svému učiteli či k pokročilým žákům. Koneckonců, je známo z životopisů velkých mistrů bojových umění, že si vybírali „uchi deshi“ (vnitřní žák), který žil s rodinou mistra a na oplátku, že ho mistr poctil svou přízní, byl v jeho domácnosti tak trochu jako „holka pro všechno“ či jako Ferda mravenec (práce všeho druhu).


Takže po odjezdu Morinaky sana jsem se účastnil úklidu pokročilým aikidokům, servírováním jídla, zabezpečování pitného režimu, sušení jejich keiko gi a já už nevím čeho všeho ještě. Byla to celodenní služba s malou pauzičkou po obědě. V té době byly ve stejném penzionu také karaťáci školy Shorinji kempo. To teda byl režim, to byl servis kóhaiů! Požádal jsem našeho senseie, jestli bych se mohl jít někdy podívat na jejich cvičení. Řekl, že mi to domluví. A domluvil. Šel jsem se podívat do dojo a jako průvodce dostal Ohmuru sana (kóhai), aby mne tam uvedl a případně mi překládal. A tak chudák Ohmura san, místo toho, aby si trochu pohověl po obědě, tak šel se mnou se podívat na něco, co ho nejspíš moc nezajímalo. Byli jsme tam, bylo to zajímavé, a když jsme se s Ohmurou sanem rozcházeli, tak mi poděkoval, že se mohl podívat na trénink Shorinji kempo. To je zdvořilost! Vsadím se, že by tu chvíli raději strávil tak, že by se natáhl na futón, protože do večera už jsme se nezastavili. A navíc to mokré vedro jak v prádelně.


Jen taková drobnost na závěr. Jeden z kohaiů se jmenoval Fujiwara. Jednou jsme se spolu bavili a řekl mi, že bych mohl být jeho táta (věkem). Vysvětlili mi, že je to velice zřídkavé příjmení a že se odvíjí od rodu šogúnů, tj. faktických vládců feudálního Japonska. No a pak gasshuku skončilo a byl před námi poslední večer. A milí studenti si chtěli trochu popít. Zarelaxovat. A protože jsou Japonci zvyklí dělat všechno naplno, tak můj nejvýraznější zážitek z toho večera byl ten, že vedoucí soustředění po většinu večera ustaraně řešili to, jestli mladý šogún dožije rána sám nebo jestli je třeba mu zavolat záchranku. I do toho saké se Japonci vrhnou na plné pecky. Když už.

 

                                                                                                                    

Cvičení na únor 2016:

Principy shin kokju a shin shin toitsu.

Pokud se sejde ve středu minimálně 10 zájemců o cvičení na tatami, potom mae, ushiro a yoko ukemi, suwari waza, shiho nage, kaiten nage a sumi otoshi.


DĚKUJEME ZA PODPORU



AKCE

Podhorný Jaroslav sensei

6.-7.10. 2017, NMnM

Ogawa Takeji shihan

16.-17.9. 2017, Hlinsko

Feldenkraisova metoda

26.-28.8., Praha

Gasshuku ČR 2017

5.-9.7.2017, Prachatice

Podhorný Jaroslav sensei

20.-22.4. 2017, NMnM

Ochi Hideo shihan


Bílý Stanislav shihan

17.12.2016, Český Krumlov

Valná hromada

2.11.2016, NMnM

Poláček Martin sensei

30.9. - 1.10. 2016, NMnM

Gasshuku SRN 2016

1.-5.8. , Konstanz

Gasshuku ČR 2016

2.-6.7. , Kadaň

Kata Keikokai

6.-8.5.2016 , Tábor

Ochi Hideo shihan

13.-14.2. 2016, Praha

Akita Shinji shihan 
21.-22.11. 2015, Č. Krumlov

Podhorný Jaroslav sensei

13.-14.11. 2015, NMnM


Pomůcky pro cvičení

Není jedno v čem cvičíte!!

www.kamikaze.cz



Yoshinkan NMnM Copyright © 2011. All Rights Reserved.