Listopad 2015
Počátkem dubna 1997 jsem přijel poprvé do Japonska. Těšil jsem se, že kromě práce, si užiju i karate. K mému velkému a nepříjemnému překvapení to ale nevypadalo vůbec dobře. Byť, poučen z knih, jsem věděl, že japonský “národní” sport č. 1 je baseball, následují tenis, soccer (fotbal), … Ale skutečnost předčila očekávání. Nikde žádné karate dojo stylu Shotokan a informace od mého japonského šéfa, že, pokud budu chtít dělat Shotokan, tak je nejbližší dojo v Tokyu (Tokiu nepíšu záměrně). To bylo, samozřejmě, s ohledem na japonskou pracovní dobu, naprosto nereálné. A tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že si budu cvičit sám. A taky jsem sám začal cvičit mezi bloky budov, kde jsem bydlel. Na univerzitě v Tsukubě jsem našel studentské dojo Wado ryu a Shorinji kempo. Ale i tam dojíždět bylo časově nereálné. Můj šéf přicházel do práce po 9. hodině ráno a nikdy neodcházel před 22. hodinou. No a zkuste trávit v práci méně času než váš japonský šéf!
Tady trochu odbočím pro dokreslení situace. Jednou mi můj japonský šéf oznámil, že nebude v práci 3 dny. Že je na to zákon, že aspoň 3 dny v roce musí čerpat dovolenou. Uběhl jeden den bez šéfa, uběhl i druhý den. Třetí den jsem ho v práci potkal a zeptal se, co dělá v práci, že měl mít dovolenou. Řekl: „Psssst, nikdo nesmí vědět, že jsem v práci“. A dodal, že vlezl oknem, protože přes vrátnici jít nemohl :-). No a pak se v Japonsku flákejte.
Jednou jsem se vracel z Yatabe, kde jsem se pídil po dojo Iwama ryu aikido a tak ze zvyku jsem se stavil v obchodě, kde prodávali sportovní vybavení včetně vybavení pro bojová umění. Nohama rukama jsem se domlouval s prodavačkou, která mi „řekla“, že je ve čtvrti Kannondai karate dojo. A tak nějak mi zakreslila, kde by to mohlo být a kdy bych tam mohl někoho zastihnout. Tak jsem se tam při nejbližší příležitosti jel podívat. Měl jsem to necelých 5 minut na kole od práce. To by bylo terno! A viděl jsem dřevěné dojo. Když jsem ale vstoupil dovnitř, tak mě to moc nepotěšilo. V dojo nikdo nebyl, ale na policích se povalovalo vybavení na kendó. Takže, bohužel, žádné karate dojo, ale kendó dojo. Sakra makra. Asi jsme si s tou prodavačkou nerozuměli. Tak jsem se tam jednou večer vypravil, abych se jich vyptal, jestli o nějakém karate dojo neví.
V Japonsku je dojo bojových umění jako šafránu, takže není až tak jednoduché se někoho, kdo by o tom mohl mít potuchy, na něco vyptat. A jak jsem se blížil k dojo, tak jsem už z dálky slyšel výkřiky. Otevřel jsem šoupací dveře a strnul: Karatééé! Karatééé! Supééér!
Rozpis na listopad 2015:
Stále pokračujeme s pojmy ‐ migi, hidari, yondan, chudan, gedan, te, ashi, tsuki, uchi, uke, geri, yoko, dachi, počítání 1‐10
Procvičení ‐ dachi (musubi, hachiji, heisoku, zenkutsi, kokutsu, hanmi, zenmi, gyaku hanmi), tsuki (choku, oi, gyaku, age, tate), suwari waza, ukemi (mae, ushiro, yoko),
Kata bunkai – Heian Shodan
A hlavně – aby Vašek nezapomínal na ty barevné kuličky!